Úvodní stránka trasovníku > Olomoucký kraj > Jesenicko (popis regionu)
|
(k 1.1.2008) Celkem je obcí v regionu: [24] z toho měst: 5, městysů: 0 a vsí: 19 Bělá pod Pradědem - Bernartice - Bílá Voda - Černá Voda - Česká Ves - Hradec-Nová Ves - Kobylá nad Vidnavkou - Lipová-lázně - Mikulovice - Ostružná - Písečná - Skorošice - Stará Červená Voda - Supíkovice - Uhelná - Vápenná - Velká Kraš - Velké Kunětice - Vlčice |
Úvodní stránka trasovníku > Olomoucký kraj > Jesenicko (popis regionu)
[web obce]
Obec Bělá pod Pradědem se nachází asi 7 km jižně od Jeseníku a asi 17,5 km jihozápadně od Zlatých Hor. Leží v údolí říčky Bělé (a na svazích okolních hor), které je protažené a sevřené ze tří stran vrcholy Jeseníků - Praděd, Keprník, Černý vrch, obec leží na silnici č.44 která vede přes Červenohorské sedlo z Jeseníku do Šumperku. V současnosti (r.2008) zde a v místních částech Adolfovice, Domašov, Filipovice žilo asi 1830 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1284.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes je Bělá pod Pradědem podhorská rekreační obec s nedalekým lyžařským střediskem Červenohorské sedlo. V Domašově uvidíte barokní farní římskokatolický kostel sv. Tomáše z 18.st., barokně-klasicistní kostela sv. Jana Křtitele z 18.st. je v Horním Domašově a je u něj kaple se sousoším Krista na hoře Olivetské. Adolfovicích. Směrem k videlskému sedlu je muzeum venkova, lidová stavení, v okolí krásné, lesnaté a vysoké kopce Jeseníků s množstvím potoků, studánek, lesních plodů a množstvím sjezdovek a upravovaných lyžařských stop. V Adolfovicích je dvojitý pás bunkrů prvorepublikového opevnění, v místní části Filipovice je nově vybudovaný lyžařský areál, v Domašově sportovní a zábavní miniareál RELAXCENTRUM s bazénem, minigolfem, soláriem a bowlingem. Od r.2006 je v obci informační centrum. Na několika místech v okolí za 2.sv. války stávaly zajatecké internační tábory, dnes jsou zde lesní hřbitovy obětí s pomníčky - v lokalitě Výrovky či v Borku, jsou zde i pomníčky následně umístěných německých občanů.
[web obce]
Obec Bernartice se nachází asi 5 km východně od Javorníku as asi 8 km západně od Vidnavy. Leží u polských hranic v rovinaté úrodné krajině Vidnavské nížiny na Vojtovickém potoce, obcí prochází železniční trať do Javorníku. V současnosti (r.2008) zde a v místních částech Buková, Horní Heřmanice žilo asi 920 obyvatel. První zmínka o Bernarticích pochází z r.1291, byla to zemědělská obec, v 15.st. zde byly dva dvory, z nichž dolní patřil ke zdejšímu fojtství a horní k majetku vratislavského biskupství, toto majetkové rozdělení vsi se udrželo asi do r.1579, kdy byly pozemky horního dvora rozprodány, kdežto fojtský majetek i nadále střídal majitele. Kromě zemědělství se zde dařilo rybníkářství a olejářství. Osada byla mimořádně těžce postižena za 30-tileté války vojsky obou stran, v r.1633 zde vyhladil skoro celou ves mor, teprve v 18.st. se ves opět zalidnila. Fojtství se statkem koupila v r.1779 Pavlína Rustová, manželka ředitele biskupských statků, v r,1782 nastalo rozparcelování pozemků dvora a postavení pivovaru, palírny a mlýna. V r.1848 vlastnil majetek fojtství statkář J.Latzel, poslanec říšského sněmu, v té době patřily Bernatrice s osadami k největším na Javornicku. Latzel nechal postavit jeden z prvních cukrovarů ve Slezsku na německé straně hranice v Horních Bernarticích, ostatní statkáři zde zakládali lihovary a likérky. V r.1850 byly k Bernarticím připojeny dříve samostatné obce Buková a Horní Heřmanice. Od r.1892 zde stávala továrna na zápalky, od r.1918 výrobna čisticích a pracích prostředků. Důležitou roli rozvoje sehrála lokální železnice postavená v r.1896 z Dolní Lipové přes Bernartice do Německa a v r.1897 do Javorníka. Teprve od r.1918 vzrůstá české obyvatelstvo v do té doby německé obci. PO 2.sv. válce byli Němci vysídleni a hranice zde připadly Polské republice.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes v obci najdete farní kostel sv. Petra a Pavla z 18.st. s románsko-gotickým jádrem ze 13.st., dále je zde barokní zámeček v Bernarticích na místě rychty, přestavěný v 19.st. s bočním křídlem v tyrolském slohu a barokním štítem, v části Horní Heřmanice stojí zámeček z 19.st., který postavili Gerblichové a vlastnili jej do r.1945. V Horních Heřmanicích je ranč. Obec je součástí mikroregionu Javornicko.
[web obce]
Obec Bílá voda se nachází se asi 21 km severozápadně od Vidnavy a asi 8,5 km severozápadně od Javorníku. Leží v nejsevernější části českého Slezska - v javornickém výběžku, na hranicích s Polskem, na potoce Bílá Voda pod severními výběžky Rychlebských hor. V současnosti (r.2008) zde a v místních částech Kamenička, Městys Bílá Voda, Ves Bílá Voda žilo asi 290 obyvatel. První zmínka o obci Bílá Voda pochází až z r.1532, ale je pravděpodobné, že zde byla osada již dříve, ale zanikla, osada Kamenička se připomíná jako církevní majetek již r.1325. Bílou Vodu zřejmě založila rodina Schoffova (Schaffgotsch) a byla až do r.1794 spojena se statkem v Hertwigswaldau (dnes Doboszowice). Koncem 16.st. získali tento statek s dvorem Maltitzové a v této vznikla na cestě do Kladska osada Růženec. Za 30-tileté války zpustla Bílá Voda, byla prodána a v r.1687 ji zdědil hraběcí rod kladské větve Lichtenštejnů. Za Lichtenštejnů se Bílá Voda velmi povznesla - vzniká zde rytířské sídlo, dvůr, vápenka, cihelna, v okolí jsou budovány rybníky. V r.1727 se začalo vyučovat v první piaristické koleji ve Slezsku, v r.1733 byla postavena velká klášterní a školská budova. Díky tomuto rozvoji byla část Bílé Vody v r.1748 povýšena na městečko a od té doby se rozlišují dvě části Bílé Vody, městys a ves. Později byl přestavěn kostel Nanebevzetí P. Marie, který byl vysvěcen v r.1777. Škola se stala vedle vzdělávání také střediskem divadelního a hudebního života. Velmi slibný rozvoj Bílé Vody byl zpomalen slezskými válkamio rakouské dědictví. V r.1742 se Bílá Voda stala místem podepsání protokolu o rozdělení Slezska a tím se stala hraničním územím, téměř ze všech stran omezenou jiným státem. Začal úpadek také piaristické koleje, až byla v r.1829 zrušena; piaristům zůstala jenom hlavní škola a fara. Zadlužený statek Bílá Voda v r.1818 koupil rytmistr Ludvík hrabě d'Ambly, proti jeho vdově Betině povstali v r.1848 poddaní a muselo zasahovat vojsko. Po zrušení poddanství připadla Bílá Voda do soudního okresu Javorník a politického okresu Frývaldov. Zdejší statek dědilo od r.1853 několik princezen, až se v r.1917 dostal do nešlechtických rukou. V r.1872 převzal péči o školství v Bílé Vodě od piaristů nový konvent chudých školských sester Notre Dame, vzniká zde penzionát, dívčí školy a po ústav pro ženská povolání. Za 1.republiky zde vedle velkostatku stály lomy na vápenec, vápenka a známá výrobna plnicích per značky Haro, za 2.sv. války vlastnil majetek hrabě W. Wilczek. Místní Němci v čele s henleinovci se zasloužili o obsazení javornického výběžku ještě před mnichovskou dohodou v r.1938, Němci byli odsunuti v r.1945 a byli pomalu nahrazeni českým obyvatelstvem. Od r.1950 zde byly umístěny sestry klášterů, které byly v té době uzavřeny. Od r.1954 zde stojí psychiatrická léčebna na léčení alkoholiků a toxikomaniků. Po r.1989 řádové sestry odešly a z Bílé Vody se stala jedna z nejmenších obcí na Jesenicku.
Dnes v obci najdete bývalou piaristickou kolej (gymnázium) z 18.st., klášterní a školskou budovu postavenou v r.1733, dnes s expozicí církevního muzea, farní kostel Navštívení Panny Marie, na hřbitově je hrob obětí pochodu smrti vězňů z Osvětimi. V části Ves Bílá voda stojí barokní zámek s parkem ze 17.st. dnes psychiatrická léčebna. U obce uvidíte bývalý vápencový lom Kukačka, kde se těžily kalcitické a dolomitické mramory s množstvím vzácné květeny a od r.1996 významný krajinný prvek. V lokalitě Šafářova skála najdete mrazový srub a skálu s vyhlídkou. V okolních lesích nalezneme dnes již hustou síť nádherných cyklostezek a turistických cest. U Obce je soukromá obora s poplatkovými lovy daňčí a mufloní zvěře. Obec je součástí mikroregionu Javornicko.
[web obce]
Obec Černá Voda se nachází asi 8 km jižně od Vidnavy a asi 14 km jihovýchodně od Javorníku. Leží ve zvlněné krajině na pomezí Žulovské pahorkatiny a Rychlebských hor na Černém potoce, obcí prochází silnice č.456 do Polska. V současnosti (r.2008) zde žilo asi 630 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1284. V místních kopcích byly roztroušeny osady - Černá Voda, Rokliny, Podhradí, pravděpodobně zde bydleli prospektoři stříbrných rud. Nejstarší historie Černé Vody je spojena s hradem Kaltenštejnem, který zde stál od 13.st. - rozsáhlý a mohutný hrad se stal střediskem velkého panství vratislavských biskupů, byl však často zastavován. Postupně však krajina upadala a v r.1505 byl vratislavským biskupstvím hrad vykoupen a zbořen, zanikly hradní pivovar a mlýn, zaniklo i zmiňované dolování stříbra. Černá Voda zpustla a znovu osazena byla až v r.1579 jako součást biskupského panství Frýdberk. Brzy získalo ve vsi značný majetek i vliv zdejší fojtství, po r.1617 jej získal rod Mikuschů, později šlechticů. Ti si zde postavili vlastní sídlo a r.1700 získali i statek v sousední Červené Vodě. Také zde zavedli v 18.st. jako první na Frývaldovsku pěstování brambor a jetele. V 17.-18.st. v okolí vzniklo několik osad - Šropengrunt, Starý Kaltenštejn, Nový Kaltenštejn v r. 1798 získal Černou i Červenou Vodu hrabě Konrad Sternberg, v r.1802 inženýr J. Tschirsch, a pak J. Oehl. V l.1787-8 byl zde postaven kostel Jména P. Marie, od r.1843 se stal farním, zároveň s kostelem byla vybudována i škola. V r.1848, kdy byla Černá Voda i s osadami připojena k soudnímu okresu Vidnava a ke správnímu okresu Frývaldov, se ves natolik rozrostl, že připomínala spíše městečko, byl zde zámek a dvůr, byla zde pila, kamenické dílny, lomy na vápenec a pece na vápno, dále pivovar, pálenice a pila. Známá byla výroba háčkovaných čepců. Od r.1876 se tato obec stala jedním z prvních a nejvýznamnějších středisek dobývání i zpracování žuly a mramoru v Žulovské pahorkatině - založila jej firma H. Kulka a spol., a později i firma G. Franke a bratři v r.1908. Pro lepší odbyt a dopravu byla postavena v r.1919 železniční vlečka z Frýdberku do Černé Vody a teprve hospodářská krize v třicátých letech tento vývoj zastavila. Až do konce 2.sv. války to byla ves německá, po válce byli nevhodní Němci vysídleni, počet obyvatel klesl na polovinu a obec již nezískala své dřívější postavení. V r.1966 zde vzniká národní podnik Českomoravský průmysl kamene se sídlem v Hradci Králové, který se v r. 1991 osamostatnil.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes zde najdete zříceninu hradu Kaltenštejn (nazývaný také Hradisko) jižně od obce s částí hlavní věže, pozůstatky paláce a obvodových zdí, dále pozdně renesanční zámeček z 16.st. s obytnými budovami, kaplí, věží, stájemi, klasicistní farní kostel P. Marie z 18.st. Klasicistní kapli Narození Panny Marie najdete v osadě Rokliny. V Černé Vodě je také Appaloosa Horse Ranch. V okolí je rozeseto velké množství skal, starých lomů a lůmků na žulu a jiné horniny, z nichž některé jsou zatopené a byly prohlášeny za přírodní památky (mnohé z nich jsou známy a využívané jako koupaliště - Rampa s kolmou stěnou, Rokliny schovaný v lesích s příkrým přístupem.). V okolí obce také probíhala hranice zalednění v poslední době ledové. Obec je součástí mikroregionu Žulovsko.
[web obce]
Obec Česká Ves se nachází asi 3 km severovýchodně od Jeseníku a asi 11 km jihovýchodně od Žulové. Leží v údolí říčky Bělé pod jesenickými vrcholy (Zlatý Chlum s rozhlednou), údolím a obcí prochází silnice č.44 železniční trať do Polska. V současnosti r.2008) zde žilo asi 2480 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1416.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes v obci najdete mariánský sloup, farní kostel sv.Josefa se dvěmi věžemi, sbor církve československé husitské, soukromé auto-moto veterán muzeum z r. 1999 s expozicí veteránů. V obci je víceúčelové hřiště, atletický stadion, krytý bazén či hypocentrum a westernové městečko na Ranči Orel s jízdárnou, chovem a prodejem koní, steak housem, lanovým centrem, půjčovnou čtyřkolek, ubytováním v dřevěných chatkách a dětským táborem. V obci působí místní dechová kapela "Oškerova dechovka", která byla založena již v r.1895. Z České Vsi pocházel zakladatel lázní v Lipové J.Schroth.
[web obce]
Obec Hradec-Nová Ves se nachází asi 8 km severovýchodně od Jeseníku a asi 9 km západně od Zlatých Hor. Leží na svazích v údolí říčky Bělé pod kopcem Na Vyhlídce, obcí prochází železniční trať z Jeseníku do Polska. V současnosti (r.2008) zde ve dvou částech Hradec a Nová Ves žilo asi 330 obyvatel. První písemná zmínka o obci Hradec pochází z r.1351, stávalo zde menší hradisko. V 17.st. zde byla pila, dvůr a rybník, majetek vlastnil biskupský rada Rathaube a po něm Popel z Lobkovic. Rozvoj nastává po 30-leté válce - vzniká zde vápenná pec, palírna a pivovar. V r.1827 byla postavena kaple sv.Anny, v r. 1865 vyhořela a r.1870 byla obnovena. Obec Nová Ves vznikla v r.1685 rozdělením jednoho z nevýdělečných Mikulovických dvorů - nazývaný Studený, v 18.st. majetek získal zednický mistr ze Supíkovic T.Schroth, v r.1818 jej obec koupil V.Rother. Po r.1848 byly obě obce administrativně spojeny v rámci tehdejšího soudního a politického okresu Frývaldov, původně německé obyvatelstvo zde žilo až do odsunu po 2.sv. válce. Od r.1976 se obec stala součástí Mikulovic, v r.1990 se osamostatnila jako společný celek Hradec-Nová Ves.
--fotky zde zatím neuvedeny--
V části Hradec najdete kapli sv.Anny z 19.st., zajímavou kamennou skalku s jezírkem, přes železnici vede kamenný most, za Novou vsí leží veřejné vnitrostátní letiště Mikulovice (LKMI) a přes obec vede Moravsko-slezská dálková cyklotrasa. Obec je součástí mikroregionu Zlatohorsko.
[web obce]
Obec Kobylá nad Vidnavkou se nachází asi 6 km jihozápadně od Vidnavy a asi 14 km severozápadně od Jeseníku. Leží v Žulovské pahorkatině mezi kopci Kaní Hora a Smolný vrch v údolí říčky Vidnávka, obcí prochází železniční trať na Velkou Kraš. V současnosti (r.2008) zde žilo asi 470 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1266, stál zde dvorec patřící k majetku vratislavských biskupů, s pravděpodobně i svobodný fojtský statek. Za husitských válek ves částečně zpustla, v 16.st. zde byla postavena sklárna, její majitel získal od biskupa statek, s nímž nakonec v r.1573 splynulo i fojtství. Sklárna byla záhy zrušena, stejně dopadly i snahy o dolování rud v okolí. Kobylský statek drží v 17.st. rod Niemitzů, který si zde vystavěl renesanční zámeček, část vsi však nadále náležel vratislavskému biskupství. Za 30-leté války částečně ves zpustla, majitelé na konci 17.st. přikoupili i biskupskou část vsi. V r.1722 zde byly tři dvory, ovčín a pivovar. Od r.1787 zde stojí kostel a při něm kaplanství se školou.V r.1800 majetek vyženil svobodný pán ze Skal, majitelé sousedních Hukovic a Černé Vody. Tito pánové osady vlastnili až do r.1945. V 19.st. se obec slibně rozrůstala - byl tu pivovar, palírny, papírna. V r.1802 byla vysatvěna menší osada Annaberg, zdejší obyvatelé se zabývali přadláctvím. Po r.1848 byla Kobylá zařazena do obvodu okresního soudu ve Vidnavě v politickém okrese Frývaldov. Obce se moc nedotkl velký rozvoj kamenictví v okolí, bylo zde otevřeno několik lomů a menších kamenických živností. Majitelé velkostatku zde měli pilu, mlýn s pekařstvím, nevydělávaly však a tak byly zavřeny včetně pivovaru a palíren. Kaplanství bylo r.1885 povýšeno na faru a v r.1906 sem přišly sestry sv. Karla Boromejského, které později zřídily charitativní domov. Po r.1938 zde zvítězila Henleinova Sudetoněmecká strana, za 2.sv. války zde byl menší tábor sovětských zajatců. Po 2.sv. válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto, konfiskovaný velkostatek se stal v r.1948 součástí státního statku v Žulové, zámeček byl využíván jako domov důchodců. V r.1976 byla celá obec připojena jako část k Žulové, od r.1990 je obec opět samostatná.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes v obci najdete původně renesanční zámek z 16.st., barokně a empírově přestavěný s parkem, dále klasicistní kostel sv.Jáchyma z 18.st, památkově chráněná hřbitovní kaple, dvě boží muka z 19.st. U obce je lesní komplexu Bažantnice s vrcholem Smolný (404 m), kde najdete skalní město a známé prohlubně v žulových skalách tzv. Venušiny misky. V okolí je typická ledovcem modelovaná tzv. oblíková krajina s několika zatopenými lomy vhodnými ke koupání. Obec je součástí mikroregionu Žulovsko.
[web obce] Obec Lipová-lázně se nachází asi 5 km západně od Jeseníku a asi 10 km jižně od Žulové. Leží v údolí Staříče a Ramzovského potoka a na svazích Rychlebských hor a Jeseníků, vsí prochází hlavní vlaková trať a silnice č.369 z Hanušovic. V katastru obce je také polská hranice či vrchol Šeráku. V současnosti (r.2008) zde a v místních částech Bobrovník, Horní Lipová žilo asi 2.565 obyvatel. Dnešní obec Lipovou-lázně tvoří dvě původně samostatné obce Dolní Lipová a Horní Lipová. Ke sloučení obou obcí došlo teprve v r.1960. Dolní Lipová je poprvé zmíněna v r.1290, kdy patří k majetku vratislavského biskupství. Obec patřila na frývaldovké panství, V 16.st. zde nastalo rozsáhlé mýcení lesa, jinak se obyvatelé živili zemědělstvím. Zmínky o obci jsou také z dob procesů s čarodějnicemi v l. 1622-84. V r.1638 je zde zmiňován kostel sv. Kateřiny, v 17.st. se stává druhou největší vsí na jesenicku, vedle zemědělství, lesnictví a řemesel je zde provozována těžba a zpracování mramoru, začínají pokus o dolování a pálení vápna. V 18. a 19.st. byla Dolní Lipová známa svými dřevořezbáři. V r.1788 vzniká nový kostel sv.Václava. Obyvatelstvo bylo většinou německé, Dolní Lipová se stala v r.1918, stejně jako celé Jesenicko, součástí samostatné oblasti Sudetenland s centrem v Opavě. Frývaldovsko muselo být obsazeno vojskem ČSR. 25.11.1931 vyvrcholila stávka kameníků a vápeníků na dolnolipovské křižovatce, kde došlo při střelbě k usmrcení osmi demonstrantů. V r.1938 bylo Německu vydáno jesenického pohraničí, po 2.sv. válce byli Němci odsunuti. Jak bylo uvedeno výše, v r.1960 došlo ke sloučení obcí Dolní Lipová a Horní Lipová do obce Lipová - lázně. Horní Lipová je uváděna v písemných pramenech v r.1689, vznikla asi po 30-leté válce rozšiřováním Dolní Lipové podél cesty na Ramzovou. V 17.st. zde vzniká mlýn, vzrůstá zdejší pastvinářství. K dalšímu rozmachu obce došlo na přelomu 18. a 19.st., je zde šoltéství, myslivna, mlýn a pila. V tzv. Mordové rokli u Ramzové vznikla v 19.st. za vratislavského biskupa Hohenloha-Bartensteina sklárna, jde zde až šest pecí a vyrábělo se zde lité sklo. Většina obyvatel Horní Lipové byla zde opět vždy německá. V r. 1888 vsí prochází železniční trať Hanušovice - Jeseník, která je pro své četné zákruty a značné převýšení nazývána "Slezským semmeringem". Za 2.sv. války byl v tzv. Vápenném údolí zřízen tábor pro sovětské zajatce pracující v lese a po válce byli Němci odsunuti. V r.1960 byla Horní Lipová sloučená s Dolní Lipovou, osada Ramzová však připadla k Ostružné.
Dnes je Lipová-lázně centrem turistického ruchu, je zde mnoho větších i menších rekreačních zařízení, v železniční stanici je umístěno muzeum sdělovací a zabezpečovací techniky a železniční tratě tzv. Slezského Semmeringu. Dolní Lipová je místem známých lázní, v okolí je množství pramenů - je zde mnoho starých lázeňských budov se zajímavou architekturou - např. Terezinka, Šerák, Petruška, Marie, Moravanka a mnohé další, kde se léčí zejména kožní choroby (lupenka, ekzémy a další) a poruchy metabolizmu (diabetes, obezita apod.). Na svazích je několik svahů s lyžařskými vleky. Na hřbitově najdete hrobku zakladatele zdejších lázní a jeho potomků. Stojí zde kostel sv. Václava z 18.st., zasvěcení Václavovi patří mezi ojedinělé ve Slezsku. Po hranici katastru se sousední Ostružnou probíhá evropské rozvodí tvořící hranici mezi úmořím Černého moře (povodí Dunaje) a Baltského moře (povodí Odry). V Dlouhé dolině roste Fořtův smrk - vzrostlý památný strom stáří asi 150 let. Na křižovatce v Dolní Lípě stojí pomník frývaldovské stávky kulturní památka zr.1961, frývaldovská lípa památný strom stáří asi 170 let, se stávkou souvisí také hrob a pomník Rudolfa Haukeho, jednoho ze zastřelených. Dále je zde Hospoda Na rychtě kulturní památka, pozdně barokní budova s klasicistní architekturou se štítem z r.1800. Dále tu najdete pomník J.W.Goetheho a J.Haydna. V obci je také památný jasan stáří asi 230 let a několik památných kaštanů. Pod Mramorovým vrchem je tzv. Koňaková jeskyně veřejnosti nepřístupná. V lomech na Smrčníku probíhá těžba vysokoprocentních vápenců, na Mramorovém vrchu lom na mramor. Na severním svahu Šeráku ční zdaleka viditelné Obří skály (1081m), téměř kilometr dlouhá skalní hradba s mrazovými sruby, skalními hřiby, skalním oknem a pokličkami ve svoru, s množstvím velkých krystalů staurolitu s andalusitem a silimantem. Nad obcí je naučná stezka J.Schrotta a po silnici vede Moravská cyklostezka.
Lázně - počátky lipovských lázní jsou spjaty se jménem jejich zakladatele, přírodního léčitele Johanna Schrotha, který pocházel z České Vsi. Po přestěhování do Dolní Lipové se stal majitelem hospodářství svého nevlastního otce a získal si pověst dobrého léčitele domácích zvířat. Ty pak ve svých dvaceti letech začal uplatňovat i na lidských pacientech. Léčil zlomeniny, aplikoval léčbu zábaly a zapářkou a tím dal první základ Schrothovy léčby. Dalšími dvěmi pak doplnil své počínání (používání celkových zábalů a přísná dieta). Léčba však vyžadovala (a i na dnešní poměry) od pacientů velkou vůli a sebezapření - 8 hodinové zábaly, suché a pitné dny, drastická dieta - zpočátku se tedy v Lipové léčili jen tzv. nevyléčitelní pacienti. Počátek léčby nastal v r.1837, na počátku byl Schroth dokonce za tuto činnost odsouzen do vězení, a až v r.1840 obdržel dekret pro provozování lázeňské léčby. J.Schroth zemřel 26.3.1856 na nevyléčitelnou srdeční vadu. Jeho syn Emanuel zmírnil drastickou léčbu, což se projevilo ve zvýšením počtu pacientů, další dědic Rochus Schroth, však nebyl oblíben a došlo k roztržce mezi ním a ústavním lékařem, takže zde vznikly také další soukromé léčebny.Vzniká akciová společnost lázeňská. Začíná zde působit odborný lékař Dr.Med. Max Mader a Dr. Med. K.Schroth junior. Za 2.sv. války zde byl také vojenský lazaret. V r.1949 došlo k zestátnění lázní, v r.1957 jsou organizačně přičleněny k lázním v Jeseníku, léčí se zde hlavně obezita, od 60.let diabetes. V současnosti jsou lázně ve vlastnictví soukromé společnosti Schroth.
[web obce] -
Obec Mikulovice se nachází asi 7 km severozápadně od Zlatých Hor a asi 11,5 km severovýchodně od Jeseníku. Leží v údolí pod severními vrcholky Jeseníků na soutoku říček Bělá a Olešnice nedaleko polských hranic, kde najdete hraniční přechod. Obcí prochází silnice č.44 a železniční trať do Polska, V současnosti (r.2008) zde a v místních částech Kolnovice, Široký Brod žilo asi 2813 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1263, již dříve však zdejší údolí bylo místo zájmu dolování drahých kovů. Zlato bylo získáváno z náplavů řeky Bělé a Olešnice. V 16.st. zde stojí kostel. Mikulovice byly roku 1907 povýšeny na městys. V r.1960 byly připojeny dříve samostatné vsi Kolnovice a Široký Brod s příslušnými osadami.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes zde najdete kostel sv. Mikuláše (původně ze 16.st.), v r.1903 přestavěný v historizujícím stylu, s renesanční náhrobní deskou Wolfa Bibritsche, věžními hodinami, ohradní zdí a zajímavým schodištěm. U kostela stojí chráněný tis červený, jehož stáří je odhadováno na 700-800 let. Dále je zde pomníku sv.J.Nepomuckého se dvěmi lipami. Nad obcí prochází dálková Moravská cyklostezka. V polích na Novou ves leží veřejné vnitrostátní letiště Mikulovice (LKMI). Obec je součástí mikroregionu Zlatohorsko.
[web obce]
Obec Ostružná se nachází asi 14 km jižně od Žulové a asi 12,5 km jihozápadně od Jeseníku. Tato horská obec leží v jihozápadní části jesenicka, v údolí říčky Branná na pomezí Jeseníků a Rychlebských hor. Obcí prochází železniční trať z Hanušovic s o Jeseníku a silnice č.369, přičemž prochází Ramzovským sedlem s nejvyšší zastávkou rychlíků u nás - Ramzovou, na katastru obce vede hranice s Polskem. V současnosti (r.2008) zde a v místních částech Petříkov, Ramzová žilo asi 160 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1561, kdy byla založena kolštejnskou vrchností, v 16.st. zaniká fara. V 18.st. zde vznikl kostel a byla obnovena fara. Petříkov byl založen v r.1617, po r.1848 byly obě vsi připojeny k staroměstskému soudnímu okresu v šumperském hejtmanství. V Petříkově se začala rozvíjet těžba pyritu a tuhy, v 19.st. zde pracovala jediná výrobna zinkových barev v tehdejším Rakousko-Uhersku. Důležitým artiklem byly zdejší lesy, stávala zde pila a výrobna desek. Rozvoj obce znamenalo zavedení železniční trati z Hanušovic do Frývaldova v r.1888. Po r.1945 se hospodářsky málo atraktivní obec začala vylidňovat, odsunuti byli Němci., na zemědělské půdě od r.1949 hospodařil staroměstský státní statek. Díky krásné přírodě převážil v obci turistický ruch, vznikly rekreační střediska, lanovky (zvláště lanovka na Šerák), lyžařské vleky. Obec a hlavně část Ramzová a Petříkov se staly oblíbenými turistickými a zejména lyžařskými středisky. V r.1960 byla k Ostružné připojena osada Ramzová, v l.1975-90 byla Ostružná s osadami připojena k Branné a dnes je opět samostatná.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes je obec se svými částmi Ramzová a Petříkov vyhledávanou turistickou destinací, nejvýznamnějším turistickým centrem jesenicka, hlavně pro zimní rekreaci, najdete zde lyžařské vleky, sedačkovou lanovku, bobovou dráhu či minikáry. V obci najdete pozdně barokní kostel sv. Tří králů z 18.st., v Ramzové kapli sv. Rocha, v Petříkově je kaple sv. Vavřince z r.1909, na sedle u Ramzové stojí sada větrných elektráren - větrný park energetiky Wenergo.
[web obce]
Obec Písečná se nachází asi 6 km severovýchodně od Jeseníku a asi 12 km jihovýchodně od Žulové. Leží v údolí říčky Bělé při soutoku s potokem Chebzí pod vrchem Křemenáč. Obcí prochází železniční trať i silnice č.44. do Polska a č.455. V současnosti (r.2008) zde a v místních částech Chebzí, Studený Zejf žilo asi 1050 obyvatel. Obec byla zaloena v r.1556,, původně se jmenovala Sandhýbl, tj. písečný vrch, kopec. V okolí je množství těžitelných písků. V okolí bylo pravděpodobně již dříve několik osad, později zaniklých. Ve 14.st. zde byly hamry a dolovala se železná ruda i zlato, stával zde kostel. V 16.st. tak vzniká na starých vsích nové osídlení - Sandhübel. Osadníci byli to poddaní frývaldovského biskupského panství, kteří se zabývali zemědělstvím, přadláctvím a tkaním plátna. V místě byla i pila, buchar a pískovna. V r.1583 byla založena osada Studený Zejf, kolonie Chebzí vznikla až po r.1772. V r.1782 vznikla škola, v r.1871 a 1898 nová. Rozvoj obce nastal s rozvojem kamenictví v 19. a na počátku 20.st. V obci vznikla řada kamenických závodů či poboček z jiných míst - zpracovávaly žulu a mramor, zvyšoval se také těžba písku. Stále zde také továrna na lepenku a později celulózka, mlýn s pilou a také moderní elektrárna s teplárnou. Po 2.sv. válce byli odsunuti Němci a menšinové české obyvatelstvo neudrželo průmyslové závody. Zůstalo zde jen několik kamenických závodů, těžba písku, slévárna a výroba litinové drtě. Název Písečná nese obec od r.1948. Rozsáhlá těžba štěrkopísku na severním okraji obce byla v r.1981 zastavena, do lomu začala postupně prosakovat spodní voda a tak se začal využívat k rekreaci.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes zde najdete kostel sv.Jana Křtitele, kamenný obloukový most, náves s velkým kamenem a erbem obce, zatopený lom sloužící k rekreaci (soukromý rybník Florián), 2 sportovní střelnice, v blízkosti obce jsou historicky významné Jeskyně na Špičáku. V Chebzí najdete dřevěnou kapličku. Přes Písečnou vede Moravská cyklotrasa, která je součástí mezinárodní cyklotrasy vedoucí z Polska přes celou Moravu a dále do Rakouska. Písečná je členem mikroregionu Zlatohorsko a je také členem Sdružení měst a obcí Jesenicka.
[web obce]
Obec Skorošice se nachází asi 1,5 km západně od Žulové a asi 10 km jihozápadně od Vidnavy. Leží pod východními svahy Rychlebských hor, na Skorošickém potoce. V současnosti (r.2008) zde a v místní části Petrovice žilo asi 780 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1284, je spojována se zakladatelem Skorošem. Od 17.st. se objevují zmínky o kamenické výrobě.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes zde najdete kostel sv. Martina , u kostela je místo starého hřbitova s kamennou zdí a kamennou plastikou kříže (sousoší Kalvárie). Dále stojí kaple v Petrovicích, kaple v Nýznerově, v obci je pomník obětem 1. i 2. sv. války. Jihovýchodně obce leží přírodní památka vodopády Stříbrného potoka s kaskádami potoka v soutěsce překonávající celkový výškový rozdíl 14 m. U Nýznerově je soukromá obora s chovem muflonů a daňků pro lov. Obec je součástí mikroregionu Žulovsko.
[web obce]
Obec Stará Červená Voda se nachází asi 11,5 km severně od Jeseníku a asi 7,5 km severovýchodně od Žulové. Leží v Žulovské pahorkatině v údolí Červeného potoka a potoka Křemenáče pod Kostelním vrchem. V současnosti (r.2008) zde a v místní části Nová Červená Voda žilo asi 640 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1266, v údolí zdejších potoků postupně vznikala řada osad, takže doihromady tvořili jedno z největších osídlení na jesenicku. Označení Červená bylo patrně podle barvy dna místního potoka. Do 15.st. polovina vsi zpustla. V té době se zde pravděpodobně těžilo stříbro, stával zde již kostel a fara, ves patřila k biskupskému hradu Kaltenštejn a po jeho zániku k Otmuchovu a nakonec k Frýdberku. Kolem r.1560 byla vysazena nová část vsi - Nová Červená Voda. Na zdejším fojtství se střídali majitelé, dokonce se majetek několikrát rozdělil. Jeden díl vsi s Horním dvorem a fojtstvím v Nové Červené Vodě získala v r.1625 jezuitská kolej z Nisy, další část s Dolním dvorem a fojtstvím v Malé Kraši i nadále střídala držitele, zbytek náležel dále vratislavskému biskupství. Za 30-leté války byla ves zpustošena a vyrabována, bohatství lesů v okolí umožnilo po válce rychlou obnovu. V 18.st .byl renovován kostel. Za válek o Slezsko v r.1759 zde byli ubytováni rakouští vojáci. Kolem r.1770 byly založeny osady Stachlovice a Johanka. Po zrušení jezuitského řádu v r.1773 získalo do správy obce ředitelství státních statků v Albrechticích, v r.1810 jej prodalo Konrádu hraběti Šternberkovi. Šternberkové již v r.1798 získali Dolní Červenou Vodu s osadami Nová Malá Kraš, Stachlovice a Johanka. Počátkem 19.st. je zde uváděn zámek, dvůr s ovčínem, pivovar a bělidlo. V r.1848 došlo k začlenění Staré Červené Vody do obvodu okresního soudu ve Vidnavě a okresního hejtmanství ve Frývaldově. Obyvatelstvo se vedle zemědělství zabývalo ovocnářstvím a přadláctvím. Rozvoj kamenických prací v okolí se Staré Červené Vody málo dotkl, vzniká jen několik lomů a kamenodílen, v Dolní Červené Vodě se těžil kaolín pro šamotové výrobky vidnavské továrny. V obci také probíhal rozsáhlý chov včel. V r.1867 převzali statek Latzelové, kteří jej vlastnili až do r.1945. V r.1924 byly osady Vidnavské Fojtství, Nová Malá Kraš a Stachlovice připojeny k Vidnavě. Za druhé světové války zde byly dva zajatecké tábory, po r.1945 byli Němci vysídleni a nově příchozí doplnili obyvatele na méně než polovinu. Udržel se zde v menší míře jen kamenoprůmysl, majetek a půda JZD přešly po r.1962 do Státního statku v Žulové. Lesy vratislavského arcibiskupství převzala zdejší správa Lesního závodu.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes zde najdete farní kostel Božího těla z 13.st., jednu z nejvýznamnějších památek jesenicka, v okolí stával hřbitov, kostel byl barokně renovován v 18.st., byla postavena loď s věží, dále je zde barokní sloup sv.Trojice pod schody do kostela z 18.st., areál kostela je ohraničen starou kamennou hřbitovní zdí. Do této zdi byl v r.1929 umístěn velký památník obětem 1.sv. války od významného krašského sochaře Obetha. V okolí najdete pozůstatky dolování - technické památky Stará a Nová kaolinová jáma, se zachovalým železničního tunelu s krásným portálem. Západně od obce leží krajina oblíků modelované ledovcem v poslední ledové době a na Smolném vrchu najdete Venušiny misky - prohlubně ve skalisku.
[web obce]
Obec Supíkovice se nachází asi 9,5 km jihovýchodně od Vidnavy a asi 8,5 km severovýchodně od Jeseníku. Leží pod svahy výběžků Rychlebských hor - Sokolovského hřbetu, pod kopci Velký Špičák, Nízká Hora a Na Vyhlídce, u polských hranic na okraji polské nížiny. Protéká jí potok Kunětička a peochází silnice č.455 do Polska. V současnosti (r.2008) zde žilo asi 700 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1284, kdy byly biskupským majetkem. Ve 14-16.st. se střídají majitelé, stávala zde tvrz. Z r.1430 pochází zpráva Itala A.Wala, že u Supíkovic v hoře Špičáku je mnoho chodeb, zlata a stříbra. V r.1580 odkoupil supíkovský statek zpět vratislavské biskupství, již tehdy se obec stává místem pálení vápna a těžby mramoru. Po 30-tileté válce, tvrz chátrala a správa statku byla přenesena na panství ve Frývaldově. V 18.st. byla supíkovická vodní tvrz používána jako vězení pro provinilé kněze, ale již v r. 1790 se o ní píše jako o ruině. Kostel zde stával již v 16.st., známé je jeho datování do r.1651 jako filiální kostel sv.Hedviky. Po rozdělení Slezska v r.1742 zůstal jeden díl supíkovického statku v pruském Slezsku, V r.1822 bylo při kostele zřízeno kaplanství. Po r.1848 byly Supíkovice přiřazeny k politickému i soudnímu okresu Frývaldov. Velký rozvoj obce nastal v 19.st., kdy zde jsou otevírány lomy na mramoru a podniky na opracování této suroviny. Kvalita materiálu a řemeslná zručnost dala vzniknout symbolickému označení obce "Slezská Carrara". V r.1885 zde dokonce vzniká odborná škola pro mramorový průmysl. Po r.1945 byly kamenické závody konfiskovány, odborná kamenická škola nebyla již obnovena, německé obyvatelstvo byly vysídleno, od r.1948 se staly podniky součástí Moravskoslezského průmyslu kamene v Jeseníku, od r.1966 pak součástí národního podniku Českomoravský průmysl kamene Hradec Králové. Tehdy také vznikají lomy na štěrkopísek. V l 1976-90 byly součástí Supíkovic také Velké Kunětice s osadami Františkov a Strachovičky, pak se osamostatnily. Lomy i zpracovatelské závody byly postupně rušeny, až zde nakonec zůstal jen jeden lom, od r.1991 se nazývají Slezský průmysl kamene.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes zde najdete kostel sv.Hedviky ze 17.st. s renesančním portálem, starou vápennou pec z r.1856. U obce je množství lomů na mramor, žulu a štěrkopísek. Obec je součástí mikroregionu Zlatohorsko.
Jeskyně Na Špičáku najdete na vrchu Špičák, který je budován krystalickým vápencem, vytvářejícím mohutný skalnatý hřeben nad obcí Písečná. Na skalách jsou krásně vyvinuté škrapy, jeskyně jsou prakticky bez krápníkové výzdoby, zato s neobvyklými srdčitými a vejčitými profily chodeb. Ty byly pravděpodobně vymodelovány tavnými vodami pevninského ledovce, který v jedné z ledových dob zasáhl až k České Vsi. Přes 400 metrů dlouhý podzemní labyrint chodeb a puklin je vytvořen v devonských mramorech (mořské usazeniny, stáří 350-380 milionů let). Jeskyně patří mezi naše zpřístupněné, 230 metrů dlouhá prohlídková trasa je bezbariérová. O jeskyních najdete zmínku v literatuře již v r.1430, což z nich činí nejstarší popsané jeskyně u nás. Jeskyně sloužily často i jako úkryt, místní ukrývající se tady zanechali svá svědectví - četné epigrafické nápisy na stěnách (nejstarší je z r.1519). V l.1884-5 byla prvně zpřístupněna pro veřejnost Sudetoněmeckým horským spolkem, do dnešní podoby je jeskyně zpřístupněna od r.1955. V okolí jeskyně najdete rezervaci s výskytem jalovce a tisu.
[web obce]
Obec Uhelná se nachází asi 3,5 km jihovýchodně od Javorníku a asi 11,5 km západně od Vidnavy. Leží pod svahy Rychlebských hor svažujících se do polské nížiny, na Středním (Lánském) a Červeném potoce, obcí prochází silnice č.60, katastr zasahuje na západ až k polským hranicím. V současnosti (r.2008) zde a v místních částech Červený Důl, Dolní Fořt, Horní Fořt, Hraničky, Nové Vilémovice žilo asi 510 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1290, založena byla ale již v 1. polovině 13.st., sídlištní a správní struktura Uhelné byla mimořádně složitá, zahrnuje několik katastrálních obcí a osad. Osada se tehdy jmenovala Serksdorf, patřila k Javorníku, resp. k hradu na Jánskému Vrchu. Bylo zde fojtství s dvorem. O Dolním Fořtu jsoi zprávy z r.1372, část pozemků zdejšího dvorce byla r.1557 rozdělena mezi osadníky, domkáře. Horní Fořt vznikl později po vyklučení části lesa kolem Javorníku, přičemž založena byla vratislavským biskupem. Kolem r.1569 část pozemků získali také mlatci-zahradníci a ti založili další osadu u Dolního Fořtu. Zámecký hejtman z Jánského Vrchu Timling vystavěl v r.1669 v Horním Fořtu dvůr a dosáhl povýšení statku na rytířské fojtství. V r.1735 získali nedaleko pozemky biskupové k Jánskému Vrchu, a vysadili zde osadu, která získala jméno Stillstand (Zastávka). V r.1801 byla postaven kostel sv.Kateřiny a fara, později i škola. V 19.st. se několik zdejších lidi zabývalo hrnčířstvím, byla zde palírna a potašovna. Po r.1848 připadly všechny lokality k soudnímu okresu Javorník a k hejtmanství ve Frývaldově. Většina obyvatel se i nadále věnovala zemědělství, ale postupně začaly vznikat malé průmyslové podniky. Těžila se zde hrnčířská a cihlářská hlína, vznikla zde cihelna, v dole Bedřich od r.1859 probíhala těžba lignitu. V Horním Fořtu byla postavena v r.1855 huť na zpracování arzénové rudy, byla zde i výrobna umělých hnojiv. Po r.1913 vznikla v Horním Fořtu pila, lihovar a sušárna brambor. Všechny osady byly vždy německé a tak sdílely osudy mnoha jiných obcí - příklon henleinově hnutí, válka a odsun po ní. Po válce zůstaly pouze zemědělské podniky, lignitový důl zvaný Pelnář skončil v r.1957, byl zatopen a dnes je rekreační oblastí. dnešní rybník. Český název Uhelná nese obec teprve od r.1948, v r.1950 byly k Uhelné připojeny i s osadami sousední Nové Vilémovice.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes v okolí Uhelné a nalezneme velké množství včelínů s množstvím krásných luk a podhorských osad s množstvím turistických stezek a cyklostezek. V obci samé najdete bývalý farní kostel sv.Kateřiny, památkově chráněnou sochu sv.J.Nepomuckého z 19.str., kapli sv.Floriána na návsi z 18.st. V Horním Fořtu je zajímavá kamenná zvonička s výklankem se sochou svatého. V Nových Vilémovicích je pomník St.Majzlíka, zastřeleného při obsazování Sudet v r.1918. Zatopený důl Pelnář (vodní plocha ke koupání, chatková osada a restaurace) a nedaleká soustava malých rybníčků (Kačák, Kaolina, Motor 1, Motor 2) jsou součástí rybářského revíru. V Horním Fořtu končí jedno z nejkrásnějších údolí Rychlebských hor - Račí údolí s nádherným potokem tekoucím přes balvany a se dvěmi zříceninami - Rychleby a Pustý Zámek. Obec je součástí mikroregionu Javornicko.
[web obce]
Obec Vápenná se nachází asi 2,5 km jižně od Žulové a asi 10,5 km severozápadně od Jeseníku. Leží v údolí Vidnávky s přítoky Vápenský a Ztracený potok, které je umístěno mezi hlavním hřbetem Rychlebských hora výběžkem Sokolský hřbet. Obcí prochází železniční trať do Vidnavy a Javorníku a silnice č.60 do Polska přes Javorník. V současnosti (r.2008) zde a v místní části Polka žilo asi 1280 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1358, tehdy se nazývala Zoighartice (Setzdorf), v 15.st. je osada, patřící vratislavským biskupům, však uváděna jako pustá. V r.1576 se rozhodli majitelé ves obnovit a ta potom již rychle rostla. Na poč.17.st. se obyvatelé zabývali těžbou dřeva, byla zde pila, ale již také dvě vápenné pece. Za 30-leté války byla ves poničena, ale po ní se brzy vzpamatovala. V 18.st. bylo v okolí založeno několik dalších osad - Polka, Nýznerov, Zelená Hora, Vrbiska a Muhrova Paseka. Zdejší fojtství bylo v r.1775 povýšeno na rytířský statek, od r.1839 byl v rukou rodiny Latzelů. Filiální kostel sv. Filipa i s farní budovou byl dostavěn až v r.1781, samostatná fara zde byla zřízena až v r.1845. Samostatná škola vznikla až v r.1872. Od 19.st. vzrůstá význam těžby vápence a výroby vápna. Např. v r.1836 zde stojí 17 vápenných pecí. Nýznerov se rozdělil na část zighartickou a na menší biskupskou část u Frýdberka. V okolí Nýznerova se vedle pálení vápna dobývala tuha a byla zde potašovna. Část obyvatel se zabývala přadláctvím. K největšímu rozmachu vápenictví a částečně i kamenictví došlo v Zigharticích v druhé pol.19.st., kdy byla obec přiřazena k soudnímu okresu Vidnava a politickému okresu Frývaldov. Zighartice se staly brzy nejvýznamnější lokalitou pálení vápna v okolí, vznikly zde první kruhové pece na vápno, začaly vznikat také lomy na žulu a mramor s provozy zpracovávající tyto suroviny. Ještě do první světové války to byla bez výjimky německá obec. Po r.1918 začal kamenický i vápenický průmysl stagnovat, zejména v době hospodářské krize. Např. v r.1931 se zdejší dělníci aktivně podíleli na tzv. frývaldovské stávce a na místním hřbitově je pohřbeno několik obětí ze střetnutí s četníky v Dolní Lipové. Po prohrané stávce vzrostla obliba Henleinovy strany, za 2.sv. války zde bylo několik menších zajateckých táborů. Po vysídlení Němců a dosídlení počet obyvatel klesl na polovinu, ale kamenictví a vápenictví se zde dlouho udrželo - poslední kruhová pec zde vyhasla v r.1979. V r.1965 zdejší JZD bylo převzato Státním statkem v Žulové.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes zde najdete klasicistní kostel sv. Filipa z r.1781 s malbami A.Baucha z Vidnavy, který byl spolu s přilehlým areálem starého hřbitova vyhlášen kulturní památkou, dále je zde sloup se sochou Ukřižování, dům č.p. 98 je lidovou klasicistní stavbou z 18.st. s vykrajovaným trojůhelníkovám štítem, na hřbitově najdete hrob obětí frývaldovské stávky, u silnice na Žulovou stojí boží muka z 18.st., u nádraží stojí kamenná šachtová vápenka. V jižní části obce najdete jeskyně Na Pomezí. Kamenický průmysl zde má velkou tradici, v okolí nalezneme také množství lomů na žulu a mramor. Obec je součástí mikroregionu Žulovsko.
Národní přírodní památka Jeskyně Na Pomezí byla vyhlášena v r.1965 v oblasti s vrstvami krystalických vápenců (mramorů), které vznikly v období starších prvohor. Na malém území jsou zde vyvinuty povrchové krasové jevy, zejména škrapy, závrty, paleoponory, aktivní ponor a vývěr, nejznámější jsou však podzemní prostory krasu. Jeskyně byly objevena již v r.1936 v Havránkově lomu na mramor, nazvána byla Helmutovou jeskyní. V té době však nebyla prozkoumána a teprve v r.1949 byla podrobena zkoumání a nakonec v l.1950-55 byly uporaveny prostory pro návštěvníky. Celková délka chodeb je přes 1000 metrů, z toho je přístupných 530 metrů, průměrná teplota v je 7,7°C, vlhkost ovzduší 99%. Jeskyně vznikla rozpouštěním mramoru a je v ČR největší jeskyní, která vznikla právě tímto způsobem. Chodby byly vytvořeny ve dvou výškových úrovních a mají bohatou krápníkovou výzdobu, najdete zde krápníky i sintrové polevy, křehká brčka a kulovité útvary zvané jeskynní perly. Dno vyplňují jeskynní hlíny, které sem splavila pronikající povrchová voda. Chodby se místy rozšiřují v prostorné dómy, zvláštností jsou krápníky v dómu Zvonice, které při poklepu vydávají zvuk připomínající zvonkohru. Nedaleko jsou aktivní lomy na vápenec a mramor, spolu s provozem na výrobu vápencových drtí a mikromletého vápence.
[web obce]
Obec Velká Kraš se nachází asi 3 km západně od Vidnavy a asi 7 km severovýchodně od Žulové. Leží v nížině pod posledními kopci Žulovské pahorkatiny, je rozmístěna podél říčky Vidnávky, která teče do nedalekého Polska. Obcí prochází železnice, která se zde rozdělujea na část do Vidnavy a část do Javorníku. V současnosti (r.2008) zde žilo asi 850 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1266, obec Velká Kraš vznikla až v r.1848 administrativním sloučením několika v historii samostatných obcí. Nachází se na území starého slovanského osídlení, po zpustnutí byla osídlena za tzv. první kolonizace ve 13.st.,za vlády krále Přemysla Otakara I, který tak zabezpečoval hranice svého království. Vývoj osad je složitý, mnoho dvorů a fotjství často měnilo majitele (Hukovice, Šubertova Kraš, Fojtova Kraš, Malá Kraš, Velká Kraš, Bernardova Kraš, Petrova Kraš, Henzchova Kraš, Rudgerova Kraš, Sifriedova Kraš, Dlouhá Kraš atd). Jeden ze statků vlastnili, jak je v tomto kraji zvykem, vratislavští biskupové, majetek patřil také k otmuchovskému kastelánství a to již někdy ve 12.st. Za husitských válek byla Velká Kraš i Vidnava vypálena husity. V r.1506 získal biskup opět plné dispoziční právo nad Vidnavou i Velkou Kraší. Rozvoj však šel pomalu, protože nedaleká Vidnava měla mílové právo a řemeslníci se zde nemohli snadno usazovat. Za 30-tileté války ves značně zpustla, po válce zde byli obyvatelé dosídlováni. Od r.1697 zde opět část majetku získalo vratislavské biskupství, do 19.st. však zde kromě zemědělců byl již jen mlýn. Od r.1846 zde je přádlácká škola. Jak již bylo uvedeno v r.1848 vzniká Velká Kraš. Správním spojením vznikla jedna velká obec, která patřila k soudnímu okresu Vidnava v politickém okrese Jeseník (tehdy Freiwaldau,Frývaldov). V 18.-19.st. nastává na jesenicku velký rozmach kamenictví - nastává období rozvoje i pro Velkou Kraš. V r.1773 zde vzniká brusírna, pila na žulu, v okolí je mnoho lomů. Rozvoji napomohlo i zavedení železnice do Vidnavy a Javorníku v l.1896-7. Prosperují zde také další podniky - lihovar, mlékárna či vidnavský závod na šamotové zboží ve Fojtově Kraši. Průmyslový i zemědělský příznivý vývoj v obci trval až do 1.sv. války. Při vzniku České republiky museli zasahovat na jesenicku vojáci, převážně německé obyvatelstvo nechtělo patřit k nově vzniklému státu. V r.1938 jednotky Freikorps obsadili Vidnavsko, zahynulo zde několik členů finanční stráže i českých občanů. Po okupaci pohraničních území Československa se celý okres Jeseník stal součástí župy Sudety. Za 2.sv. války ve Velké Kraši existovaly dva menší pracovní tábory, v r.1945 zde prošlo několik pochodů smrti s mnoha mrtvými. V r.1946 byli Němci odsunuti a dosídlení zde doplnilo obyvatelstvo stěží na polovinu. Průmyslové podniky se tak udržely jen stěží, zůstala zde šamotárna, lihovar, který byl v šedesátých letech přeměněn na sušárnu brambor a výrobnu krmiv, kamenoprůmysl se zachoval jen v malém množství. V r.1960 zanikl okres Jeseník a obec v r.1976 spadla pod Vidnavu. V r.1990 došlo k osamostatnění obce, od r.1996 spadá pod okres Jeseník.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes zde najdete filiální kaple sv. Floriana z 2. pol. 18.st., filiální kostel P.Marie v Hukovicích, pomník obětem 1.sv. války před kostelem sv.Floriana, roste zde památný strom Paukův jilm (asi 300 let). Na Černém potoce je koupaliště, v Habině je rekreační středisko - kemp a tábořiště. Jižně od obce je krajina oblíků v žulové krajině, kde najdete mnoho lůmků a lomů zatopených vodou spolu s se Smolným vrchem, kde najdete skalní Venušiny misky. Obec je součástí mikroregionu Žulovsko.
[web obce]
Obec Velké Kunětice se nachází asi 12 km severozápadně od Zlatých Hor a asi 11 km severovýchodně od Jeseníku. Leží u hranic s Polskem na potoce Kunětička, jižní část se dotýká posledních kopců Rychlebských hor a severní část již spadá do polských nížin řeky Nisy, obcí prochází silnice č.457 a 455, je zde hraniční přechod. V současnosti (r.2008) zde žilo asi 620 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1284, původně osada Kunzendorf (asi Konrádova ves), byly zde dva dvory, základ dvou samostatných částí Kunětic. Ves patřila v této době vratislavskému biskupství, jak bylo v tomto kraji zvykem, značný majetek měli místní fojti. Byla pravděpodobně významnou obcí, protože zde byla fara a kostel známy ze 13.st. Držitelem biskupského i fojtského statku byla často jedna a tatáž osoba. V 15.st. zde byly lomy na vápenec, pravděpodobně se zde těžila železná ruda, zpracovávalo se to ve vápence a hamrech nedaleko Borkendorfu. V 16.st. připojil vratislavský biskup kunětický a borkendorfský statek ke svému zboží v Supíkovicích. Hamry zanikly, více se rozvíjelo vápenictví. Na počátku 17.st. se poddaní vzbouřili proti robotě, jejich vůdce Fabian Tunkel však byl v r.1608 v Nise popraven. Za 30-tileté války byla ves s okolím značně zpustošena. Pak byla obec často dělena, v r.1690 zde byly dva větší a dva malé svobodné statky. Stával zde lom na mramor a již pusté vápenky, patřící vratislavskému biskupství. Majitelem druhé části s fojtstvím a statkem byl šlechtický rod baronů ze Skal. Za jejich majetnictví byly v r.1742 Kunětice rozděleny státní hranicí po ztrátě Slezska na dvě části. Vetší zůstala v Rakousku a menší v pruském Slezsku. Správa biskupského statku byla ve Frývaldově, včetně Supíkovic. V r.1758 koste vyhořel, v 19.st. byl přestavěn. V r.1800 vznikly dvě osady - Františkov a Strachovičky. V Kuněticích byl pivovar, palírny a několik lomů na vápenec a mramor, opracovna mramoru pece na vápno. Zdejší statek Hartenberk s areálem dvora a zámečku se sta lmajetkem rodiny Strachwitzů a po r.1844 Gasteheimů z Opavy. Po r.1848 se Velké Kunětice dostali do působnosti hejtmanství a okresního soudu ve Frývaldově. Od konce 19.st. se v kraji rozrostl kamenický průmysl - byly zde žulový a mramorový průmysl, vápenictví naopak postupně zanikalo. Po krizi po 1.sv. válce zde získali navrch henleinovci, za 2.sv. války obec připadla Německu, koncem války tudy procházely pochody smrti sovětských zajatců, kteří zde mají hrob. Po 2.sv. válce byli odsunuti Němci, po doosídlení klesl počet obyvatel na méně než polovinu. Obec se postupně změnila v malou odlehlou vesnici, kamenictví postupně zaniklo. V r.1976 byla celá obec připojena k Supíkovicím, ale v r.1990 se opět osamostatnila.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes zde najdete kostel P.Marie Sněžné, původně ze 13.st., který prošel mnoha přestavbami, památkově chráněna je i brána a ohradní zeď hřbitova. Zdejší barokní zámeček, vybudovaný pány ze Skal v 18.st., byl vlastně jen součást dvora, v 19.st. provedli menší úpravy Strachwitzové. Patrová obdélníková budova má nárožní hranolovou dvoupatrovou věž s hodinami, barokní bránou a přilehlou pseudorenesanční úřední budovou. U zámečku se dochovaly dvě šachtové vápenky z 19.st. Zajímavý je zájezdní hostinec či vila Pelz. Na hřbitově najdete společný hrob obětí pochodu smrti. Obec je součástí mikroregionu Zlatohorsko.
[web obce]
Obec Vlčice se nachází asi 5,5 km severozápadně od Žulové a asi 6 km jihovýchodně od Javorníku. Leží pod kopečky Rychlebských hor svažující se do polských nížin, na potocích Studená Voda, Vlčický a Mlýnský náhon. Obcí prochází silnice z Žulové do Javorníku a dál do Polska. V současnosti (r.2008) zde a v místních částech Bergov, Dolní Les, Vojtovice žilo asi 470 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z r.1248, osadu tehdy vratislavský biskup daroval rytíři Vrocivojovi, aby zde usídlil Poláky. Ve 13.st. zde stojí fojtství a zřejmě i kostel. Již v 15.st. zde byla sklárna, v 16.st. je doložena tvrz s dvorem, pivovarem a sladovnou, snad i železnou hutí. Vlčice drželo v lénu postupně řada významných rodů, koncem 16.st. např. Maltitzové, kteří již tehdy zahájilo rekatolizaci. Po 30-tileté válce je to stále velká obec, byl zde již renesanční zámek na místě starší tvrze, dále dvůr, pivovar, sladovna, také několik rybníků. V r.1678 Maltitzové obnovili katolickou faru a původně dřevěný kostel sv.Bartoloměje byl nahrazen zděným a v .1732-42 barokně přestavěným. Za sedmileté války pobýval ve Vlčicích v létě r.1759 hlavní stan rakouské císařské armády. Po vymření rodu Maltitzů v r.1791 se vlčické léno dostalo do rukou hraběcího rodu Schaffgotschů, který se zasloužil o další rozkvět vsi - v 19.st. zde stojí zámek a dvůr, pivovar, palírna, pila, potašovna, bělidlo a lisovna oleje, také fara a škola. Po r.1848 připadla obec k soudnímu okresu Javorník a k politickému okresu Frývaldov. Ve 20.st. zde byla zřízena výrobna marmelády, pila s mlýnem a elektrárnou v Bergově. V r.1919 Schaffgotschové prodali lesní půdu statku Vlčice a celý statek Krutvald (Travná) majitelům velkostatku v Bílé Vodě, většinu zbývajícího majetku získala rodina Schubertova a zbytek byl rozparcelován drobným sedlákům. Po krizi, jako jinde na jesenicku, převládl henleinovců, za 2.sv. války zde byl zajatecký tábor. V r.1945 byl zámek přeměněn na školu a rekreační zařízení dolu Paskov, po r.1948 byl vlčický statek zkonfiskován a začleněn do Státního statku v Javorníku. V r. 1985 byly Vlčice připojeny k Javorníku, od r.1990 je to opět samostatná obec.
--fotky zde zatím neuvedeny--
Dnes zde najdete jako nejvýznamnější památku Vlčický zámek, který byl původně gotickou tvrzí, pak renesančním zámečkem z 16.st., prošel empírovou přestavbu v r.1829 a v r.1845 zde vznikl velký přírodně krajinářský park, v areálu se nachází rybník a množství významných domácích i exotických dřevin. Rekreační středisko zde již není a zámek je na prodej. Vzácný je farní barokní kostel sv.Bartolomějes cennou skupinou dřevěných soch svatých a kazatelnou. V obci dále najdete sochu sv.J.Nepomuckého či hraniční kámen. V osadě Vojtovice najdete lidové stavby, zvoničku a kapličku. V části Dolní Les je velký rybník s možností koupání. Obec je součástí mikroregionu Javornicko.
Úvodní stránka trasovníku > Olomoucký kraj > Jesenicko (popis regionu)
© www.trasovnik.cz - všechna práva vyhrazena; kopírování bez souhlasu zakázáno [ info@trasovnik.cz ]